Hvězda.

Až v nejzazším světa prostoře

tam přejasná hvězda stála

a jasná slunce v pokoře

kol její osy hrála.

Leč hvězda chce shasit věčnou zář,

jež sluncím v kolébku svítí.

„Já nikdy neshlédnu lidskou tvář,

a k čemu mi tedy žíti?“

Děl anděl, letě hvězdě vstříc:

„Což neumíš svobodně žíti?

Ten prach, ten hřích, ten troud, to nic –

ó nechtěj člověka zříti!“