Hvězdám.

Již v kolébce, mé tiché zlaté hvězdy,

když líbal jsem své matky drahé rety,

vy svitem svým jste vábily mne vezdy

a chodily mi ve snu ve ústrety

a vodily mne v nebes zářné světy.

A nyní zas, když zřím vás, luny druže,

jak stejně vlídně na mne dolů pláte:

tu nedivím se, jak mé srdce může

tak tesknit po vás, hvězdy, častokráte,

k vám vzlétat v touze nevýslovné, svaté.

Ó hvězdy mé, až jednou v pokyn Páně

k vám vzlétne duch můj z tmavých země dolů,

ať plaje s vámi v jasné ráje pláně

a vaším žárem hoře – s vámi spolu

kéž Božích skrání zdobí gloriolu!