HVĚZDÁM.

Tak se chvíte nad mým čelem

jako želem,

jako člověk v těžkých snech.

Rcete, co to chví se vámi,

nekonečna prostorami

k zemi naší

že se jeden výkřik snáší,

jeden dlouhý, těžký vzdech?

Co se v oku vašem chvěje

beznaděje,

zoufalství a šílení,

když jdou lidé večer spáti

a ten den se nenavrátí

nikdy více

a mrou oni zoufajíce,

nade hroby schýleni.

Hvězdy zlaté! V temnech věků

na člověku

co jste zřely muk a hrůz!

Viděly jste, jak se shýbal

a památky zašlé líbal,

líbal chudý

rodné země svaté hrudy,

kde spal její genius.

Viděly jste, jak se chvěla

osiřelá

jeho hruď, kdy v pláči has’,

viděly jste pouta hnusná,

žaláře, v nichž člověk usna,

mřel a strádal

a své těžké dumy skládal

v zoufanlivé výtky hlas.

Viděly jste děcka malá,

jež si hrála

s šedinami otců svých,

viděly jste s dlaní hebkou

skláněti se nad kolébkou

v pláči matky,

kdy mřel dětí pohled sladký

za červánků posledních.

Co jste zřely! Válek dravý

ryk a vřavy,

neskrocený, bouřný jek,

jak se blíž a blíže valí

divoký a neskonalý,

žhavé vání

moru, pláč a žalování,

marný pláč a marný vztek!

A vy nad tím bídným tvorem,

hvězdy, sborem

tisíckrát jste plakaly,

plakávaly tisíckráte

a dnes ještě želem pláte

a mně zdá se,

jak by v letní noci kráse

slzy v zrak jste lákaly.

Však už želem nechvějte se!

Jednou střese

člověk s sebe pouta tíž

a pak velký, silný vstane

na té zemi udupané

a pak rázem

i vás, hvězdy, strhne na zem,

či k vám hrdý vzlétne výš!