Hvězdářství.

O hvězdářství, tys mým náboženstvím,

Do neznámé výše letí cit:

Ohvězděné nebe velebenstvím

Podjímá ho, proniká vnitř svit.

Nedostihlá touha tamto chýlí,

Táhne ho tam vnadné tušení,

Ducha o bytosti věčné sílí,

Vzevření mu jeví věštění.

Kam se sotva mocnost obrazlivá

Vznese: dostihá to nábožnost,

Tuší tato Božka milostivá

Tvorce nepostihlost, všemocnost.

Tisíc tisíců ho světů slaví,

Kdo zná Všemírovo prostranství!

Kdo zná tvorstvo, kde se které baví,

Kdo zná všecko naše neznanství!

Jaká velebnost se tamto třpytí?

To on není, to jest pouze chrám,

Ležíme tu užasnutím spití,

Z hvězd to působení mluví k nám.

On jest život, není smrti žádné,

On jest osvit, on jest věčná moc,

Veleben jest tím, co sebou vládne,

Ba i slavozpěvy hlásá noc.

Její doby jsou mně nejsvětější,

V nadchnutí když vidím míra div,

To nás čákou nejutěšenější

Jímá, duch jest věčně živ.

Kyž jest vyšvihnout se tamto možná,

Po té vnadné pouti duše plá,

Rozkoš, patřit nová díla zbožná,

O té cestě vytrženost hrá.

Bylaby to cesta na podivy,

Patřit velikánská tělesa,

Blížiti se, kde ční světla splyvy,

Prodlívalbych hledat nebesa.

Noc se končí – úkaz skvělý hasne,

Ten se oku pouze odcizí;

Tak též zajde mnohé velejasné,

Ze světa však předce nezmizí.

Slibujete věčnou věkovitost;

Potkají-li vás předc převraty,

Změní-li hmot vzoru také bytost:

Duch své nepotratí podstaty.

Přes náš život vznášejí se city,

Ukazem jest divu hvězdění;

Nadarmo nám netřpytí se svity,

Věští věčné moci zjevení.