Hvězdě padající.

Já hvězdu zřel, jak z ňader noci tryskla –

jak na safiru květu rosa svitne,

však mžik – kams v hloubku sjela, stínem blýskla

a uhasla – tak světluška tmou kmitne.

Kam zapadla – kdo vyšinul ji z pouti? –

snad v prostor křídlem schvěl ji cherub bílý, –

by v hloubi jeho měla uhasnouti –

či v jiný svět svůj snivý paprsk chýlí? – –

Kde plane teď? O snad kdes v kraji jiném

zří milenců k ní zraky v sladkém plání,

kdy ruku v ruce kráčí loubí stínem,

kde slavík s písní čeká chvíli ranní.

Ó duše má, ty hvězdo padající!

Jdeš z neznáma a kam? – Já hlavu skláním –

Jen mžik vzplá v tobě oheň dřímající –

pak smrti stín – O rci, zda pláš i za ním?!