Hvězdnaté nebe.

Tmí se země, tmí se obzor, tmí se klenba celá.

Zlatým srpkem zjevila se luna zatemnělá.

Ustupuje temno šeru, jasna víc a více,

hvězdy rostou ze sta do set, ze set na tisíce:

Velký vůz i Malý vůz nám oči upoutává,

zvláště hvězdou, jež nám sever rozeznati dává.

Těká pohled udivený do hvězdnaté šíře,

od Vozky až ku Orlovi, od Labuti k Lýře.

Mléčná dráha, jakoby ji posel bílým mákem –

A co se v ní tají divů neviděných zrakem!

Těká pohled udivený po drobounkých skvostech.

A to se tam rojí světy v dálkách, vysokostech,

gigantické koule v žáru šíleným svým letem

prorážejí nekonečným prostorem a světem.

A to jsou tam samá slunce: vlastní světlo mají,

z jehož zdrojů planetám svým život rozdávají.

Teleskop jich sklad i počet do nesmírna množí,

až duch tone zapadaje v tůni krásy Boží.