HVĚZDNATÉ NEBE.

Když nudná lidská společnosť mne znaví,

a na město se snáší vlahý šer,

rád z temných ulic těch, z té všední vřavy,

se dívám na oblohu v podvečer,

na hvězdy, jež se jako slzy chvějí,

na něž jsme zřeli doma nastokrát...

Tu bývá mi vždy, drahá, nejsmutněji,

tu slyším tebe tiše vzdýchat, lkát,

tu vidím tě, jak také k nebes báni

hled zdviháš z vřavy lidí netečné,

jak na ty hvězdy hledíš v tichém štkaní...

To nebe pouze je nám společné,

ty hvězdy, které vidí naše slze,

ten vánek, který vzdechy roznese,

jenž šepotá k nám ve večerní mlze,

ta luna, stříbrně jež chvěje se.

Ten měsíc vídával nás na procházce,

ten vánek ovíval nám kadeře,

a ve hvězdách bůh žehnal naší lásce,

a my zas k hvězdám zřeli v důvěře!

Vše ostatní nám bylo, drahá, vzato,

a obklopil nás život neznámý,

a proto v dáli zde mi nejvíc svato

to světlé nebe s lunou, hvězdami.