HVĚZDNÉ SNY

Malebné cizí světy, z daleka pouze nám v mlhách

často kynoucí z tmy, často v plášť stopené též!

Sestry vy skutečné naší vzdálené, bloudící země,

hledaje nejisté vaše, skoro mystické dráhy.

„Sestro má, soudruhu, bratře,“ volal bych za vámi z dálky,

nadšeně v objetí chtě vás stisknout, nadarmo vždy. –

Žel, sny krásné zůstaly povždycky krásnými sny jen!

Jedinou zem nám zváti matkou, a žel, i paní,

kdežto sny pouze jsou sny, skutečnost drsná tu ční.

Tam nám všem synům uplýval v práci a klopotě život,

myšlenka o krásném snu, v němž spřádal se Goethe i Dante,

zdála se pohřbena jen v básníků kouzelných snech.

Do dnů starých nová snění však mohutně řinčí,

staré novým stává se opět, líbezné báje

hlásí k světlu se zas, neb věčná, věčná jest vesna.