HVĚZDNÝ HUDEBNÍK

Na prahu světla stojím

v zvířecí kůži,

se zbraní kamennou v ruce,

vzývám ve výši hvězdy

a slunce velebné,

zářící, radostné,

jež skýtá chuť plodům

a zahání chladno;

pozvedám paže,

do výše volám:

Jasný, dej nám sílu,

Jasný, dej nám plody,

Jasný, dej nám teplo,

vznešené, mocné,

božstvo!

Z Pralátky Všeho,

z Beztvarého,

jež počalo z Ničeho v sobě,

vznik’ prvopočáteční ruch,

božský vzruch.

Z něho povstala hmota,

Vesmíru původ,

života důvod.

Nesčetně světů

prostorou krouží,

vzdáleny sebe po sobě touží

v bezmezném, však konečném víru.

Neb hmota stále po sobě touží

ve Všeho míru.

Až světů hmota

v Jediné splyne,

dočasný kosmos zhyne.

A nově v žáru světy zas zrodí se jiné!

Ve Všem se tají, se rodí,

Život plodí

nadhmotný hudebník sfér,

zánik a původ,

Vesmíru důvod,

řídí směr sil a čas;

v něm slunce a měsíce, hvězdy se valí,

tma střídá šero a jas,

hudebník věčný a nekonečný,

souzvuku dbalý:

Pohyb stálý.

Jsem cílem všeho

tvorstva a žití:

souzvuk i soulad.

Mnou všechno zmírá, rodí se, sytí,

slunce i moře,

jepice, hora,

nejmenší kvítí.

V stvoření všechno

je si rovno.

Člověk i kámen,

rostlina, plamen,

souhvězdí, muška,

nic není větší

ni menší.

Tvorové všichni jsou bratry

v každé podobě, době.

Jen různost místa, představ a tváře

(žití to přepážky, šláře)

vmlouvá jim cizotu k sobě.

Není smrti,

vše je jen přeměna bytí,

koloběh stálý,

jen podoba jiná:

věčné je žití!

Když člověk zemře,

co se změní? –

Stále totéž světla chvění

šumí v koších stromů;

stále tentýž rytmus žití

zpívá ve zdech domů,

stále tentýž vzduch kol plaje,

stále zima, úsměv máje,

stále země, stále moře,

slast a hoře.

Přec’ se ve vše mrtvý mění:

ve světelné chvění,

v stromů hovoření,

v ulic, volna vření,

v jara, zimy krásu,

ve vzduch, zemi, moře,

v slast i v hoře.

Kdo jednou zde na Zemi byl,

v nějaké podobě žil,

stýská se věčně mu po ní,

stále se navrací zpět

v hostinný svět,

přeměněn v nerost neb v květ,

ve tvora vzhled:

září neb zpívá neb voní.

Mé tělo nepatří mně,

nýbrž celému světu,

patří ženě, muži,

dítěti i kmetu,

je v každém letu,

je v každém vznětu,

je tu, je tu!

Všechny lidské slasti,

všechny lidské strasti

jsou jen k naplnění času.

Všechno naše žití,

lidské vlnobití,

zmatek ticha, hlasů.

Věčnem se valí

kolozpěv stálý,

soustavy hvězdné nesčetných světů...

Jakých as je tu

zakletých vzletů,

vznětů a retů?

V nic Všechno splývá

před touto hudbou,

jež život vlívá,

světům je sudbou,

zpívá a schvívá

zářivá, divá,

opojivá...

Kdo mne to volá!

shora či zdola?

– neb není tu výšky ni hloubky –

je to snad rostlina, živočich, kámen,

voda či plamen,

co mne tu volá?

Blahoslaven,

kdo na mne volá,

kdo po mně touží...

Je pravda jediné ve mně,

a hrdá božstva země

jsou matný můj odlesk,

neb vše je zde mžiku zdání,

jen já jsem skutečnost,

stálé plání,

vyzařování.

Hraji a hraji

Vesmíru nápěv

o božském řádu,

o světů vzletu, o světů pádu,

o moci pohybu, neklidu kráse,

o žírném jase.

Hraji!

Dcera má, Slunce,

jež zrodila se

v pravěčna čase,

ze mne se sklání,

mateřsky chrání

své dítě – Zemi.

Zelený liste, který by alchemik přeměnil v zlato,

můžeš mi říci,

z čeho kdys počala Země

teď životem hřmící?

– Žhavý svět oplodněn hvězdným byl pelem,

který se vesmírnou prostorou chvěl,

v něm byly možnosti příštího žití,

zárodky rostlinstva, těl.

Lidé mylně chápou, co je Nekonečno,

Věčno –

Přec obé v každém stvoření se skrývá

a všedností se, změnou přiodívá,

Nic tvoří vším zas, všechno ničím tvoří

a buduje vždy, když se zdá, že boří,

je zákon žití, zákon zanikání:

zázrak kolotání!

Neb vše je lačný kadlub hmoty věčné,

již oživuje všeho míra hudba,

hmoty sudba.

Všude vládne hmota věčná,

přeměna nekonečná;

vše oživuje jednotící duch,

na zemi, ve vesmíru,

v atomu i v šíru,

plodná energie, ruch,

hmoty bůh!

Všechny světy znají

zákon plození;

v něm se objímají

bůh a stvoření.

Jakou energii

vyvinou lidé,

když po sobě nyjí!

Kdyby změnili v mluno

výbušné touhy své zdroje,

jistě by uvedli v pohyb

celého světa stroje.

Proč nutno jísti,

proč nutno píti?

Aby moh’ člověk zářivě sníti.

Neboť je strava topivem těla,

aby se plamenným duchem

hlava tvá skvěla!

Žijeme v duchovém moři,

v něž naše hlavy se noří.

Zrající myšlenky, jež kol plují,

antenou mozků svých přitahují,

obraznou schopností hoří,

smýšlejí, boří

a tvoří.

Každé lidské dění

je jen snění,

krve roznícení.

Tím vše tryská výše,

slyší, dýše

v rozumění.

Čti v oku malých dětí,

v slovech prostých kmetů,

chceš-li rozuměti světu.

Mé nejvroucnější písně:

Oheň, voda, vzduch!

Z těch vzešlo tak mnohé krásné,

života vzruch,

Vesmíru duch.

Jak ledovec

nad vším tvorstvem čníti,

blankyt, v němž se rodí hvězdy; zrcadliti,

a účel žití všeho

v tom jen zříti:

se skvíti!

Všechno je účelné,

smrtelné, proto i krásné:

bozi, jež vymyslil člověk,

umělců díla,

strojírny, bursy,

vědci a analfabeti,

děti a kmeti,

chudí a miliardáři,

letadla radostně plující vzduchem,

ponorky, auta,

telefon, telegraf,

chrámy a nevěstince,

zápasy tvorů a dynama blesky,

ve všem je důvod,

života původ,

všechno zde z jednoho vzchází,

v jediné splývá,

Kosmu sen zpívá.

Na vrcholu hory, v slunce slavné záři

dumá bdící člověk.

V jeho tváři

zrcadlí se pochopení Všeho,

měnného i neměnného,

dočasného, odvěkého.

Občas probudí se

z přemítání,

naslouchá pak v šíru

Všeho víru:

hudbě věčné,

dle níž světy krouží bez ustání

přesně světlou drahou:

hudbě kolotání.

V světle věčného jitra

sedím zdravý a mužný

v rozkvetlém kraji,

nakloněn k harfě

a hraji

plamennou píseň.

V písni té vzlétají ptáci,

zpívají květy,

hovoří moře,

rodí se světy,

srdce planou

hudbou požehnanou

síly a lásky, v niž zapadám.

Putuji zahradou vzkvetlou

za hvězdou světlou...

V dlaň mi slet’ paprsek smavý.

Naslouchám –

neslyšně praví:

„Blaženě toulám se vzduchem,

pronikám hmotou a duchem,

těším se života ruchem.

Cítíš mne na dívčím retu,

najdeš mne v kalichu květu,

uzříš mne v krystalu vznětu.

Klíčím a kvetu a zraji

v proměnném stvoření taji.

Myšlenkou nad hmotou plaji.“

Z dlaně zář’ uniká v letu...

– Paprsku lásky!

Pozdrav sděl ode mne celému světu!

Stromy k slunci zbožně hledí v snách.

V tiché vile kdosi na strunách

roztoužených houslí hraje.

Nebe letní výhní plaje.

V dáli zřít je město s věží stem

na nebi se kreslit hlubokém.

Bez oblaku do daleka blankyt svítící.

Kolej elektrické dráhy běží ulicí.

Ve dvou řadách dřímou domy

žluté, šedé, fialové.

Do nich praží slunce nové.

Ulicí, zrosenou světlem a stínem,

v snění jdu hudebním, slavnostně líném,

opojen sluneční září jak vínem.

Ulice rozkvétá tvářemi lidí,

oči mé do domů, do srdcí vidí,

ovoce zármutku, úsměvu klidí.

Bytost má v nesčetné tvary se množí;

z prsou mi vytryskl pramének boží.

Že kdes dlíti musím,

bydlím tady.

To však je jen zdání –

Přítomen jsem všady:

V sluneční záři, v bouřlivém vání,

v závěji, v dešti,

v živlů slastném kolotání.

Splynul jsem s životem docela,

nádhera žití mne prochvěla!

Vzlétám s ptákem, jenž jásá,

šumím stromem, jenž kvete,

jsem ve všech tvorech,

v nerostech, v moři,

v ledu i v zoři

mne naleznete.