HVĚZDY.

Co’s, Bože, květů na té zemi nasil,

by večer uvadly, když ráno rozpučely,

když v záři sluneční je oblétaly včely

a večer studený vše světlo zhasil;

co’s nasil květů pouze na hodinu,

tak pestrých, míhavých, jak paprsk slunce v moři,

a co jich zahynulo v chmurné doby hoři,

a přece neklnuly tobě, Hospodinu.

A nasil’s hvězd, jež letí modrým nebem,

co třpytící se kapky mocných vodopádů,

má mnohá v okamžik jen život a svou vládu,

pak zmizí proniknuta smrti hřebem

a žehná světu, jako ty’s kdy žehnal.

Však nikdy nevzkypí žal její v pláč a lkání,

neb rouhání, že kdos jí náhle dráhu sklání

a na luh smrti bílé hvězdy sehnal.

A nasil’s duší po široké zemi,

dal k letu křídla jim, zář hvězd a květů vůni,

by v hymně vznášely se nad bouřlivou tůní,

dal’s píseň jim, že nikdy neoněmí.

A pak jsi zhasil hvězdy, květy zničil

a dal jim letět v bouři, divých větrů stonu,

co hvězdám s vrcholu v hloub do propastí sklonu

vzav jim i sny, v nichž duch se krásou vztyčil.

Leč hvězdám hasnoucím a květům zvadlým

dal’s trpělivost tichou, bytost bez vědomí,

že navěky jich žití náhlá rána zlomí

a nevrátí se mládí v temno padlým.

A duším ubohým dal’s bouři, jíž se pění

i zřídlo radosti, když v moře žalu vtéká,

i zašlý sen, kdy vlnou nad propastí těká,

že z prázdné noci té již není vykoupení.