Hvězdy. (I.)

Co nového mám o vás říci světu?

jste štěstí tuchou, poesie manou,

ať z noci stínů vaše deště kanou

ve různých barev plápolavém květu.

Snad sny, jenž bloudí po andělů retu,

když vysloveny vaší září vzplanou,

vy nad věčnosti branou mlhotkanou

mystické lampy, výhně lidských vznětů.

Vy světů zárodky, vy světů kostry,

snad něčím jiným jste v té stálé změně,

než básníkova duše zří a cítí!

Snad vás též jednou věčnosti dech ostrý

ve propast smete! – Zatím jako k ženě

k vám tulím se, čtu ve vás věčné žití.