Hvězdy. (II.)

Snad hrozná věčnost čím se na nás dívá,

jste vy, ó hvězdy, pouze oči moře,

jež blesky sijí šírém po prostoře,

nad prázdnem jeho když ta věčnost zívá.

A písku lem a oceánu hříva

čím před vámi jest? Vaše tichá zoře

plá v ruiny, plá v lidský smích i hoře,

v své hrůze stejná, tichá od jakživa.

Bůh znaven věků jednotvárným sledem

vás Nekonečnu do kadeří vetkal

nad vedrem palem i nad pólů ledem.

By jeho zrak se s vaším pláním setkal,

teď řek’ by jistě novou nudou jatý:

„Nač míhá se tam dole ten prach zlatý?“