Hvězdy. (IV.)

A přec na vašich prsech člověk visí,

ó světy zářné, jak na prsech matky,

z vás pije úsměv smilování sladký;

své srdce mrtvé září vaší křísí.

Ve vašich runách vlastní země rysy

zří udiven a v pravěk letí zpátky,

na hřbetu velblouda, na prahu chatky

svůj žalm i vzdech na hymnu vaši mísí.

A třeba lhala slova věštců, magů,

a roury hvězdářů a pěvců dumy

a tuchy srdcí, v nichž den pravdy šeří,

nechť lampy jste jen věčných sarkofagů,

nechť hřbitovy, nechť prázdné tesy, rumy –

Jste život přec, kdo hledá jej a věří!