HVĚZDY NA MOŘI.

Tak ticho, bílý srpek slabě šeří,

hvězd na hlubokém nebi rozseto,

náš spící parník sotva moře čeří –

a noc mne volá: Vzhůru, poeto!

Spát za té nádhery by bylo hříchem

a těsná kobka by mne dusila –

zde na palubě, zahalená tichem,

mne noc obejme v náruč spanilá.

Noc, jaké není za života dáno

zřít spoutanému synu pevniny –

chci v jejím objetí zde vyčkat ráno,

chci dočkat se zde jitra hodiny.

Co hvězd je nahoře a co jich v moři!

Vůz, Orion i Váhy tam i tu

a mléčná dráha bílý prsten tvoří,

pln tajemného věčna přísvitu.

A když tak hledím v obraz nekonečný,

v ráz moře hladina mně zmizela:

zřím, nahoře a dole prostor věčný

jak objímá mne, koule přeskvělá.

Jen hvězdy září nahoře i dole,

až tam, kde dříve obzoru byl kruh –

jsem v mléčné dráhy nezměřeném kole

a nekonečný prostor jest můj druh!

Sen velký dal mi křídla obrovitá,

věčnosti bezdno se mi otvírá:

jsem hvězda, sester kruh mne zevšad vítá

a já jsem ze všech středem vesmíra!