Hvězdy na zporu.

Kvítka útlá, milované sestry,

Sestoupily spolu ve zbor pestrý;

Rokovati měly pospolu

O předůležitém úkolu.

Nedávno je máti jejich Vesna

Ze dlouhého probudila ze sna,

Proto ještě růže spanilá

S nimi na tom sněmu nebyla.

Prostomilé pozemské ty hvězdy

Hádaly se mezi sebou vezdy,

Která by z nich měla předčiti,

Jíž by jiné měly vděčiti.

Pro tuto pak pro zavilou hádku

Nemohly se srovnať do pořádku,

A ač mluvíc z rána k večeru,

Nedosáhly svého záměru.

Aj tu jako přemilostné bůže

V celém vděku vzešla krásná růže!

I hned ji co kněžnu vítaly,

A hned zpory všechny přestaly.

Kvítka nebes, hvězdy, druhy v noci

Přistoupily k veškerenstva Otci:

Urovnej nás Otče v rozporu,

Která z nás má předčiť v oboru.

Jděte dcery, jděte nyní domů,

Učiním já konec zporu tomu,

V středním noci dnešní hluboku

Nadějte se mého výroku.

Došla noc ta, došla v tmavém rouchu,

O níž dávnost měla jasnou touchu,

V níž ctná panna jako růže květ

Měla Christa zrodiť na ten svět.

O půlnoci vzešla k tomu hodu

Přemilostná hvězda na východu,

V Betlémě se září přerudou

Nad jeskyní stkvěla nad chudou.

Umlknuly hvězdy nad tím divem,

Zarděly se ve svém zporu křivém,

Ve zporu se křivém zarděly,

Hvězdě té se nice klaněly.