HVĚZDY RUDOLFOVY

Zas hoří hvězdy v drahách neproměnných

Na nebes kobaltových propastech.

V uličce Zlaté v domcích přikrčených

Století šestnácté spí v dávných snech.

To čas, kdy Rudolf se srdcem, jež stůně,

Zved’ k nebi, na němž světla hořela,

Své oči, které byly jako tůně,

Jež nikdy slunce neobrážela.

To čas, kdy osud ve hvězdách mu četl

Před smrtí Kepler, den, kdy zvítězí,

Než, lupen zvadlý, v propast zmaru slétl.

Dnes hvězdy v noci jako tehdy svítí,

Ty hvězdy zlé jak výsměch bez mezí,

Ty hvězdy věčné ironie bytí.