Hvězdy.

Když jsem ještě klouček býval

A se večer k nebi díval,

Co tam svítí hvězdiček,

Mníval jsem, že jsou to kvítky

V modré zahradě, by dítky

Měly krásných kytiček.

Tuť jsem často po nich toužil

A milého otce soužil,

By k těm bílým růžím spěl;

Nízko zdály se ty růže,

Že je každý trhat může,

Kdo by na kopeček šel.

Otec můj se pousmíval,

Já však divil se, proč dlíval,

Neznaje v tom žádnou tíž;

Až tu jednou vážně ztichnul,

A po chvilce zbožně vzdychnul:

„Snad jim budeš někdy blíž.“

A ty slova otce mého

Tkly se ducha mladistvého,

Smysl jejich rostl s ním;

A když nyní k hvězdám zírám,

Slovem žasnutí zavírám:

„Otče, již ti rozumím.“