HVĚZDY.

Tak tiše záříte jak oči lidských duší

a nocí díváte se k naší spící zemi –

však jako pohled duše, tak i vy jste němy...

Kdo lidských srdcí tajemství – kdo vaše tuší?...

Zda šumění k nám zaletí kdy vašich borů,

či píseň, kterou u vás ptáče zpívá v letu?

Zda zadýchne k nám někdy vůně vašich květů,

či myšlenka, jež vstala v duši vašich tvorů?

Ach, neslyšíme vašich vodopádů řvání,

ni sopek bouření, ni oceanů hřmění –

vše v paprsků jen vašich ztlumeno jest chvění

a nezní ani jako oddech v umírání.

Jen tiše nocí záříte jak plamen svíce,

jak jiskra snící na dně oka lidských dětí,

a paprsek váš v nekonečný prostor letí –

jediná veškerého žití výslednice...