Hvězdy.

Hvězdy svaté, hvězdy jasné!

Jenž nademnou se třpytíte,

Do mé chatrné komůrky

Příjemnou září svítíte:

Povězte mi – kdo a co jste?

Co váš blesk vyznamenává?

Co váš oheň věčně živý

Po obloze se rozlévá!

Zda jste světy, v nichžto lidé

Nám podobní zůstávají?

Či jen světla mrtvá, která

Nic než záři vydávají?

Zda y vy naše žalosti,

Zármutek, strasti cýtíte,

A v naše se blaženosti

Upřímně s námi dělíte? –

„Přestaň, člověče! se tázat,

Odpovědit’ ti nesmíme,

Co, a k čemu jsme, to tobě

Do smrti tajit musýme.

Až ta těla tvého rubáš

Od duše drahé odklestí,

Tenkrát, smrtelníku! teprv

Nabudeš o nás pověsti!

Teď jsme ti jen světla, která

Na tvých cestách se ti stkvějí,

Do komůrky na tvou radost

A na tvé strasti hledějí!

Přestaň tedy tázati se,

Odpovědit’ ti nesmíme,

Spokoj se, a děkuj Bohu

Aspoň za to – že svítíme!“