HVĚZDY

Nic hvězdy neříkají, skoro pláčí,

stín – poutník pod nimi odhodlán křáčí

a usedaje zamýšlí se dlouze.

Je cosi nadzemského v jeho touze,

na mezi se slzičkou ztotožněn

se modlí za tichý a prostý den.

Nic hvězdy neříkají, srdce říká,

a v každém úderu cos pro nás vzniká,

a hvězdy vědí neprozrazujíce.

„Chceš milovat?“ Tys řekla: „Více, více!“

Tys chápala, co nám tu uniká

pod nebem hvězdným: láska veliká.