HVĚZDY.

Hle, dnes napadaly do Vltavy hvězdy,

bílé ony hvězdy nocí bloudící,

v koloritu stříbra vlny zahořely,

jako moje duše věčně toužící.

Rozpálené čelo kladu unaveně

v ženy tělem teplé vyzáblé své dlaně,

nevidím již hvězdy, ale za to cítím:

milenka má jistě ještě hledí na ně.

Hledí na ně, touží na vždy s nimi býti,

zablesknout se jimi bílým tělem svým,

splynout s nimi, shořet ve plamenné výhni,

aby tento večer byl již posledním.

Zase hledím v dálku a cosi mi říká,

abych zašel ještě k mojí znejmilejší –

smutné srdce nesu v ona svatá místa

jeho žízeň ona, kde vždy ukonejší.

Otevírám lehce, podle zvyku, dvéře –:

čtyři žhavé oči hledí z postele – – –

K Vltavě se vracím, ke svým bílým hvězdám,

jako zloděj k soudci – těžce, nesměle.