HVIZD VLAKU

Hvizd vlaku, který mne oddálí,

zní pronikavě v uchu mém.

Z údolí hledím na skály,

ty jsou mi smutným divadlem.

Mraky se stahují nad hlavou,

morosní rys se všemu vrací.

Osud má péči jímavou

o cituplnou dekoraci.

Hvizd vlaků vrací ozvěna

z vysokých, srázných těchto lesů.

Má bolest jím je zvířena,

Již, pašerák, v kraj hranic nesu.

Kus žití, který opouštím,

se v mojí mysli vybavuje...

– A zadumaný v dálku zřím,

ve vzduchu kouř kde po vlaku je.