Hvizd vlaku.

Hvizd táhlý vlaku zalít’ ke mně z dáli.

A vstal jsem k oknu. Jako jiskry plály

mi v ústret hvězdy drobounké a třpytné.

Noc táhla modrá, kterou ještě kmitne

blesk sírný, ale hromu slyšet není.

Pod mými okny houpaly se v snění

tak beze zvuku dlouhé sněti stromů,

co na listech v měsíční záře lomu

se třásly kapky deště, zvolna schnouce.

Byl vlažný vzduch a sladký. Na palouce

květ mroucí voněl, klid byl neobsáhlý.

Hvizd vlaku ke mně zalít’ dlouhý, táhlý

tím čistým vzduchem z nedozírné dáli,

jak výkřik v noc. A mír byl, hvězdy plály,

a ticho bylo, vůně, sen a něha.

Tam v dáli snad kdos na koleje lehá.