HVOZD NAŠÍ LÁSKY.

Tam stojí doposud. Jak tenkrát, dnes i šumí,

jen modrá sýkorka juž odvedla si děti – –

ó, dítě, vzpomínáš, jak potůček nám zpíval

a azur očí Tvých jak rozkoší se třás’?

Ó, tiše vzpomínám, jak jsme se milovali,

jak padla’s v náruč mou, když zapadalo slunko –

víš, v zlatém kotouči se rudou skvrnou chvělo

jak slza rozkoše, jíž Vesmír zaplakal...

A v zlatém háji tom při slunka zapadání,

víš, velký bílý květ se k našim čelům schvěl –

to naší lásky květ nám Pán Bůh seslal s nebe,

by rajskou vůní svou nás omámil a opil – –

Pak tiše Bůh se snes’ – nás v bílé lokty chopil

a jako děti dvě nás k ráji unášel – – –