HVOZD.

Hvozd rozlehlý – pln tajů netušených,

pohřížen sladce v měkký spánek ranní

ve chvíli té, když první paprsk zoře

se přes obrubu kmenů obemšených

do lůna jeho vkrádá v usmívání,

kde drozd, zapudiv včerejší své hoře,

milostnou píseň z plna srdce pěje

a v družných prsou snivý ohlas nítí,

že něhou vše se kolébá a chvěje

v ševelu, vůni procitlého kvítí...

Tím hvozdem v ranním, měkkém polosnění,

jsi ty, můj švarný, jihočeský kraji!

Co zvuků vábných v nitru tvém se tají,

jež nedozrály v mužné písně znění,

jak nářek pouhý splývajíce s retů!...

Co činorodé, blahověstné snahy,

ve prvním teprv, chudém, zimním květu

zde nad šumnými odpočívá prahy!

Ó paprsk jenom ve hvozd zasmušilý,

jen paprsk jeden nadšení a síly!