HYACINTY. (1.)

Den umírá; tvář sluneční za hory tichý sledí mrak,

Večerní hvězdy závojem se růžovým probírá zrak;

Dech podvečerní listem hrá kol po stromech se zchvívajíc,

Na jilmu harfa opřená dlí tiše v mlhách dřímajíc.

Pod harfou srdce spočívá, to samé, jímž se její zvuk

Probouzel k blaha ozvěně a k tisíceru tajných muk;

Kdy zádumčivý harfy tón ve smutném zvučí zaznění,

O zpěvci zapomenutém zvuk ten vám dává znamení.

Již zchladla ruka umělá, co libý zvuk ten budila,

I utonula mysl, jenž za tichých nocí blouznila;

To srdce v bolu hluboké, jenž mnohým citem vládnulo,

Ve tajném tichonočním snu neznámým hořem zvadnulo.

Květ z věnců hyacintových teď ovinuje harfu mdlou.

A když si nočních větrů dech pohrává strunou zbuzenou,

Co zpomenutí tajný vzdech – tu zavátý na zemi zpět,

Přelítna struny napnuté, se hyacintů schvívá květ.

Až struna praskne poslední, poslední harfy dozní hlas:

Snad květy hyacintové ve věnci rozvinou se zas –

Na hrobě neoželeném mohyly pozůstavené,

Nad srdcem, v němž cit světů plál, jenž citů dlí již zbavené.

Věj, večerní větérku, věj! dech tvůj nechť struny ochvěje;

Snad z dálky slavík zbloudilý k zbuzeným zvukům zapěje;

Snad hyacinty zaváté na luhu zkvětou ukrytém,

A věnec znova omladne na hrobě zapomenutém. –