HYACINTY. (2.)

V šíropustém moři chladném osamělá skála stojí;

Vlny kolem chvějící se v těžkém, trudném snu se kojí.

Bílá růže, s břehu strhlá, k ouskalí se připlavila;

Oživovalť v chladnu kámen, jak se růže zotavila.

Závistná však vlna poupě vírem dál a dále nesla,

Lístky spadlé pohynuly – růže v tmavé bezdno klesla.

V jakých snách se v moři kámen bez své milé růže kojí?

Vlny se kol kolem chvějí – mrtva v chladu skála stojí. –

Takž zří srdce osamělé – po lásce-li jeho veta –

V život, v jehož vlnách hynou trosky zašlého mu světa!