Hýl.

Ký zpěvák švarný to a ranný?

I hle, toť hýl!

Jak z bavlnky je načechraný,

či vzrost’ a ztyl?

Hruď vzdutá z lesklého je nachu,

plášť modrý z pernatého prachu

a černý týl.

Je hodný, klidný, učelivý,

ten milý host,

ať v kleci je, ať v klíně nivy,

má na všem dost;

že lapit dá se ledakomu,

to přičteno buď pouze tomu,

že lstí je prost.

A ještě vzácnější má ctnosti,

že bratrům všem

je vzorem družné oddanosti

i v čase zlém;

z nich jednoho-li ztratí hejno,

tu žít neb umříti mu stejno,

leč v právu svém.

Ej, věru sotva hýla znají

a pravdy běh,

kdo hlupákem ho nazývají

a za posměch

při ledabylých zábav směsi

v žert druhům na nosy ho věsí,

hloupějším všech.

Hýl chytrý je a bystrý, věru,

a vzácný zjev,

když tím, co slyšel v síně šeru,

v něm zhárá krev,

zvlášť zpívá-li ty zadumané

„Kde domov můj?“ a „Hej, Slované“,

náš pláč i hněv.

Zpěv jeho v duši soucit budí,

vždy smutný však,

že srdce zachvěje se v hrudi

a zvlhne zrak:

Tak zpíval ondy choré dívce

tam na Šumavě u myslivce,

u pláňských mlak.

Jak mile usmála se v loži!

Chvil prchlých zář

klad’ milostivě anděl Boží

na její tvář,

a jako růže úběl sněhu

dvou líček přizdobil jí něhu

sen, žití lhář.

V tom ptačím zpěvu znova slechla

své štěstí pět

a hlavu pozvedla a vzdechla:

„Teď přijde květ;

hýl zpívá, obloha se jasní,

já uzdravím se jara básní

a zlíbám svět!

Vždyť z dálných potulek se vrací

k nám teplý jih,

sníh na hor temenech se ztrácí

i z orných lích;

strom v sadě květnou zdobu tuší

a já keř růží v snivé duši

a hnízdo v nich.

Vše oživne, co chladem stydlo;

svých záslon šeď

dá obloha si na bělidlo,

a já – já, hleď,

můj hýle, veselý a žvavý,

své kmenty, jež mám do výbavy,

a vstanu teď!“

A zvedla se, leč znova klesla

v podušek běl, (

a v ptačím popěvku se nesla,

jak Pán Bůh chtěl,

výš duše její trpělivá,

kde kvetla nebeská hvězd niva,

a pták jí pěl.

On kouzlil v zlata skvoucí zdobu

sníh na horách

a přenes’ přes propast ji hrobu

i smrti strach;

on v sen jí změnil konec žití,

jenž jako píseň, zář a kvítí

jí srdcem táh’.

Snad slyšela v něm na šalmaje

své štěstí hrát,

jež v lepší volalo ji kraje

z chvil žalných ztrát

a líbalo ji v usmívání –

tož, hýle, nech tě všickni haní,

já mám tě rád!