HYMNA AFRODITĚ.

Z pěny moře zrozený sladký zjeve,

velká štěstí dárkyně, čistá, bílá,

nenávist k všem prodajným, chytrým, ctnostným

vštip mi, ó paní!

Pro svět dnešní mrtva, však žiješ přece!

Aspoň ve snách schýlíš se k myslitelům;

nocí tichou zazáří vonné tělo,

hrdý tvůj úsměv.

Pro rod tento nesvítí hvězdy bílé,

neplá září tělo tvé mramorové,

údělem je bahno a hnití, bída

pro lidské červy.

Hrdličky se nesmějí v hájích vonných;

otrokářům úplatným, nízkým, podlým,

neznám je ten hrdý a čistý úsměv

věčné tvé něhy.

V chrámech stuchlých v světle svěc obětují,

ne však za zdar žití – jen za smrt, zhoubu

těch, jež svými nazvali nepřáteli

v šílenství podlém.

Modly lidí bigotních neforemné

třeba vymést ze stuchlých, chladných dómů;

ať v jich šeru zazáří mramor tvého

božského těla.

Daleka jsi hlupců i lstivých, mocných,

kteří prosí madonny přímluvkyně,

by se dobře dařil jim klam a podvod,

jimiž jen žijí.

Kramářů svět hnusný ti, velká paní!

V očích tvých spí vesmíru nerozžaté

velké hvězdy budoucna – nepoznané

rozkoše příští!

Přijď již, přijď v svět, jásavá paní bílá –

rád pak vejdu v zem tu, zkad není návrat,

jen když v chvíli poslední tiše přijdeš

s rozkoše číší!