Hymna andělů v noci před vzkříšením Vykupitele.

Jak s větví svadlé listí padá valem,

tak stíny sypají se v Jerusalem,

jenž pod nimi jak vdova

tvář halí v závoj šera noci letní.

Ó míre, míre, míre, s nebe sletni,

ať okřeje zem znova!

Je ticho v ulicích, je ticho sady,

i na vinicích, ticho všady, všady

u kraje cest, nad cisternami;

i kroky hlídačů jak ze sna duní,

vzduch prosycený ospalou je vůní,

vše spí, kéž bůh bdí s námi!

I Kidron vleče vlny své jak v snění.

Od Sionu ku hoře Pohoršení

cos táhne se jak páry:

To duchové tvých žen jsou, Šalamone,

jenž bloudí kolem, co svět ve snách tone,

je honí hřích tvůj starý.

Chrám nedostavěn jako Babel k nebi

se tyčí, trámů pozlacené hřeby

jak hvězdy temnem hoří;

na věži Antonii oheň strážný

se chví a hasne, nad ním Říman vážný

o kopí opřen v sny se noří.

Teď chvíle, kdy se hroby otvírají,

tož hroby soudců, hroby králů, v taji

kdy mrtvý v ucho šeptá druhu:

Svět starý hasne a se řítí v trosky;

kdy vstane asi velký prorok božský

v ten národ tyranů a sluhů?

Spí Moria i Gihon, Sion zlatý.

Noc táhne přes ně stínů černé šaty,

spí kamenité pláně,

spí dobrý, zlý i Satan přivřel oči...

jen Sirius a Orion se točí

v kruh kolem boží skráně.

Ó zněte harfy k Nejvyššího chvále,

dne vřavou zněte, tichem noci, stále

nad zemí, pod oblohou;

on velký jest a věčný, světů osy

v své dlani třímá, jako krůpěj rosy

zem drží pod svou nohou!