Hymna atheisty.

Já nevím nic, a proto nevěřím.

A přece, jdu-li hvozdu zašeřím

a vidím v dál táhnoucí oblaky

a ptactva shon a vše ty zázraky,

kterými vždy nás vnadí příroda,

když cítím, není bajkou svoboda,

sen o ní aspoň přejí člověku,

byť v nedohledném chvěl se daleku,

a patřím v obilí, vřes, na keře,

sám vlastní ustupuji nevěře,

sám cítím kdes tu Ducha přítomnost,

jenž strpí vše, vždyť sám jsem pouze host

na velké pláště jeho obrubě,

ať v blaho vede mne či k záhubě,

já cítím jej – ač pro mne bez jmena.

Blankytem tryskla hvězda plamenná

a znikla v hloubce nebes hvězdnatých,

zřím na sever a východ, západ, jih

a táži se: Zda jest v té směsi hvězd?

Zní z všeho odpověď: On všady jest!

Tu mně se zdá, že jest i v nitru mém.

Snad proto světu atheistou jsem.