HYMNA BAUDELAIROVI.

Vždy hloub jde cesta, mezi tmavé sloupy

stín zvedne se, kam s bázní noha vstoupí,

neznámá křídla větrem chladným dují

jak poutníku v Ellory skalné sluji,

směs potvor na podlaze, blíže stropu,

kol šklebí se a svíjí, na potopu

však stínu brzy splývá všecko děsíc.

A brzy oko velký vidí měsíc,

jak stíny pozvolna si klestí cestu.

Je krvavý a podzemnímu městu

je pochodní... Ó zjevy fantastické,

zde civí a se šklebí tváře lidské.

Děs choulí se tam v polotmavém koutě

a Bázeň bledá v Nerozvahy poutě

se chvěje, Úzkost se staženým hrdlem

a Pýcha, slzy majíc v srdci stvrdlém

tak uvězněné, že nemohou téci.

Pak Vzdor se týčí s gigantickou plecí,

a Nuda hlasitě a zvučně zívá,

Spleen v rozpaku svou tvář vyhublou skrývá,

vlas rve si Zoufalost a poděšena

Smrt v smíchu ptá se: Jaká je ta cena,

za kterou život v nicotu se mění? –

A v středu mystických a hrůzných snění

se vznáší Žena jako děsná modla,

to žena prodajná a bídná, podlá,

to žena – tělo, zářná, triumfálná,

ta zosobněná žravá vášeň palná,

jež polonahá čarovná je v stínu,

leč v světle shnilé oranže má v klínu

a svadlé květy se hrobovou vůní.

A bledí andělové pláčí u ní,

tož Soucit, Smutek, Bída, Resignace. –

A v tomto místě hrůzy je tak sladce,

a hudba padá v srdce plné sporu...

jak slzy kalné černém po mramoru...