Hymna Boecklinovi.

Snů a skutečnosti lůno plné květů, plné plodů

otevřels jak ve pohádce a tam lidstvo pozval k hodu,

sáhl ve tmu minulosti, do pravěků šerých mythů,

v přírody taj, věčné kouzlo, v harfu nálady a citu,

do orgie skvělých barev stopils dumu gigantickou,

z dna vln jejich ozývá se písní velkou – vždy však lidskou.

Jakým okem viděls moře! – Vlny prázdné nebyly,

Tritonů v nich žije havěť, Nereidek národ smavý!

Jakým okem viděls hory! – Kentauři a kobyly,

hřebci duní v útok boje divoký a vyzývavý!

Jakým okem viděls hvozdy! – Ve prorockém tušení

za roh chytils jednorožce, hluboké jich mlčení!

Nejvíc však tě piju, dýchám ve posvátném háji cedrů,

vzdálen ruchu klopotnému, cizí hřmotu dne i vedru,

kdy se v stínech blíží průvod bílých, ověnčených děv,

co zní z dálky fletny echo ve Oread mroucí zpěv.