HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI. (I.)

Když s trůnu svého věčný otec světla

se rozhlížel po uklidněné zemi,

kam v hloubku ruka jeho hromovládná smetla

gigantů plémě odbojné a smělé,

když jeho blesků trestající metla

ve mracích shasla, které závějemi

mlh sluncem tavily se v zlato živé,

když přehlížel své světa panství celé,

zem dole v kráse snivé,

a moře proudné, věčně pohyblivé,

hvězd lesklé zrcadlo i s tvory všemi,

s korálů tesy v hloubi safirové:

tu cítil ve svém ňadru

ruch mocný, divné přetajemné hnutí,

tak neobvyklé, nové,

jak pud, jenž mladý stromek růsti nutí,

v něm žena mízu k běhu,

jak sílu, která jádru

za měkký obal šťávné maso dává,

jak oheň, žilami jenž kvadrů

ve staré zemi proudí, jako něhu,

jíž poupě maluje východu první sláva:

tu cítil, olympická hlava

jak vichřicí se divem jemu chvěla,

se rázem otevřela,

a obrněná tryskla v blesku jase

ve plné kráse

Minerva z jeho čela.