HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI. (II.)

Jak náhle stála před ním v blesku věnci

nejdražší jeho dcera,

tu cítil radost, kterou cítí ptenci,

když poprv křídla pestroperá

do vzduchu pouští plavbou neumělou,

z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou,

a když jí poprv slabým křídlem brázdí,

když mocnou jejich za zdí

svit zjeví se jim v dáli,

jenž roste v řeku světla, jež se valí,

pak v celý prostor, v kterém dřímá země,

ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy,

kde ocean se zmítá mnohohlasý,

řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně

a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných,

tu cítil svojí hrudí

hlas jásati, jenž ku životu budí,

jak v akkordech se třásl plesných, rušných,

to blaho matky, po bolestech bledá

jež k prsu plnému své dítě zvedá,

to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji

zří ztělesněnou,

za kterou bil se v dlouhých roků boji,

již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou

a která, cítí, nesmrtelnost nese;

tu jako vichr, když se rozburácí v lese,

než tisíc zvuků na choral se spojí,

ten radosti cit rostl ve záchvatu,

jak lavina hřmíc roste cestou svojí,

než zhltí strž v tmy bílé majestátu.