HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI. (III.)

Ó dcero nebes, Radosti ty tvůrčí,

Tys zůstala nám, již tu v potu

se pneme po životu,

po prsech jeho vzpínajíce dlaně,

ať los všemožné protivenství určí

a skrývá, svrchovaně

jak žitím prošlehneme hmotu,

jak najdem první pravou notu,

ty dostavíš se nad úderem dláta,

nad štětcem, který v nesmrtelnost chvátá,

nad perem snílka při posledním bodu!

Ty zjevíš se v svých sester chorovodu,

z nichž první Naděj jest a Vůle druhá

a Síla k skutkům a Zdar provedení

a poslední umělce Kázeň tuhá.

Nad všední prach a denní

ty zvedáš jej vždy velká, neomylná,

vždy pracovitá, silná,

krok nadnášíš mu v sadě poblouznění,

kam jako Armida jej Zvůle láká

přes stezky ztracené, kde píseň ptáka

zní toužně, ale zrádně,

nad proud jej vznášíš, kde se třpytí na dně

sta škeblí, do nichž mnohý triton duje,

však mrtvý kal kde dřímá

a vlhké četné sluje,

v nichž smyslná se vášeň povaluje,

tvá žárná dlaň ho jímá

a vede ho přes propastí všech jícen,

až jako Simson jest lva medem sycen,

až jako vichr, prostorem jenž hřímá,

se vznese výš a v tvém zakotven blahu

v hvězd konstelacích strmou skončí dráhu.