HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI. (IV.)

Když svět, jenž umělci je vždycky cizí,

se proti němu staví,

když v zástup mnohohlavý,

jenž syčí kal a různě chválu váží,

že úsudek mu mizí,

že když moh státi cíle na zápraží,

jej zneuznání sráží

a k další pouti, lhostejnost kde sklízí,

jej nikdo nevybízí;

Ty, dcero nebes, zjevíš se mu v nitru!

Ty spící v jeho hrudi, perla snivá,

se stáváš hvězdou, za níž když se dívá,

mlh cár když krok mu zhatil,

zas najde cestu, kterou poutí ztratil.

Ty velekněze v prach zdeptanou mitru

mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté,

jež zloba nezatemní,

jichž světlo do větrů plát bude jisté,

v jichž milé záři zjemní

se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu,

prý smaragd sílu smrtonosnou beře,

zas v nové ve důvěře

se zvedne silný, velký ku posledu!