HYMNA KRÁSE.

Ač vášní k tobě hnán, jak vrak ve běsu vln

v klín zrádných skal,

já vděčně zřím zas den, kdy zrak Tvůj, čarupln,

ve snech mých vzplál:

Ty vznesla’s touhu mou jak churavící květ

ke slunci, výš!

Jak světlo tonoucích za nocí plných běd

v mém srdci bdíš!

Ni nebes končina když nestačila ti

– oh věčný den! –

Ty směle vedla’s mne – stkvělá až k závrati –

v zlý temnot sen,

až v pekel propasti, ve hříchu černý chrám,

kde žal a děs!

Však hlas Tvůj, zrak, podoben hvězdným hrám,

zas výš mne vznes.

Má duše cele Tvá, mé krve prudký var.

Chci s Tebou v let

do krajů jiných zas, kam smutku nesáh’ spár,

však nikdy zpět!