Hymna lásce.

Života závistné stíny

naděje svit ať nám rvou,

v prsou žár vznítíme jiný –

spásu a důvěru svou.

Velká a svatá, jež zaříš

s nebes až na dálný svět,

plodíš vše, stavíš a maříš,

člověka i slabý květ!

Tys byla duchem, jenž střežil

chaosu závratnou pláň!

Života kmit ještě nežil,

se dnem už čekalas’s naň.

Slavnější než samo nebe

i bůh, jenž kraluje v něm –

věčně jsme poslušni tebe,

kdy boha nevzpomenem.

Paprsku bílý, o sladká

Lásko, ty bohem nám buď!

Smrť až nás zachvátí – matka,

ty místo něho nás suď!