HYMNA LAZAROVA. (I.)

V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti,

v prach povalen, ač určen k zlatohlavu,

syn potupy, ač očekávám slávu,

v let hotov padám přes otázku bytí.

Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru,

mne křídlo dějin nedotklo se v letu,

vždy týž jsem v lidstva úpadku i květu,

v Sibiřském ledu i v Libyckém žáru.

Já nosil cihly k stavbám faraonů,

já nosil kámen ku bastilly věžím,

dnes u boháče zlacených vrat ležím,

před chrámem zítra v lidstva šumném shonu.

Já na Gangu jsem seděl pod lotosy,

já dumal v zpráhlém písku Thebaidy,

mnou věků všech a lidí chvěly bídy,

vždy slzí zrak můj a můj ret vždy prosí.

U paty kříže zvedám dlaně v pláči,

skráň ukláním před popraviště schody,

dnes v žízni úpím o krůpěji vody,

ač sotva ocean mým žárům stačí.

Jak fantom králů sny se často míhám,

krok, v dějinách jejž činím, sluje věkem;

mně Krista úsměv jediným byl lékem,

stín padá na svět, když pěst k nebi zdvíhám.

Dnes nasycený soustem chleba malým,

jsem věčně, věčně nenasycen láskou,

a Job i Lazar pouhou byli maskou,

v ní pláčem zrytou skráň svou posud halím.

Jsem žebrák bídný, jemuž všeho třeba,

dnes holi k chůzi, zítra k boji meče,

jsem člověk, který věčností se vleče,

hned o myšlénku lká – hned o kus chleba.

Jen ob čas zvedám zbodané své ruce

a křičím k nebi: „Člověk jsem a hynu!“

Jen málokdo mne zří neb kráčím v stínu

a za mnou lačný chrt jde – revoluce.