HYMNA LAZAROVA. (II.)

Když o ideách rozumoval Plato

na hlavě s věncem a s pohárem v ruce,

kdo všimnul si, že otrok úpěl v muce,

hvězd dotýkali se – a já byl bláto.

Když papež světu žehnal a když městu,

jak slunce když stál v prostředku své dráhy,

kdo všimnul si, že Lazar polonahý

dál úpí v kletby svojí těžkém trestu?

Dnes Helota, Spartakův otrok zítra,

a po stu letech zvěř vpřažena k strojům,

pod jinou formou starým, stejným bojům,

v plen vydán jsem byl bez naděje jitra.

A bastilla že padla, co měl z toho

syn chudoby? Moh’ tančiti, kde stála,

však bída zase z hadrů se mu smála,

a chtěla jíst – a to je přece mnoho!

A žebrák stejně hnis ran škrabal dále,

jak před boháče dveřmi v Palestině,

vždy v povržení, porobě a špíně,

co jemu po tom, když svět zabil krále?

Co papež dnes, co zítra caesar dá mu?

On jako vždy se schoulí v svoje hadry,

on bude dál zahřívat svými ňadry

paláců schody a portály chrámů.

A nadějí, kterou jej víra živí,

sen vyzlatí si, by jí klnul zítra,

a koruna jak papežova mitra

jsou masky mu, z nichž ďáblův ret se křiví.