HYMNA LAZAROVA. (III.)

Jen jednou kdos mi řekl: Doufej, bratře!

jen jednou padl v tvář mi paprsk světla,

a obličej, jejž zloba věků zhnětla,

se vyjasnil do slunce lásky patře;

když v pokrytců a zákonníkův davu

šel Ježíš přede mnou, tu stanul náhle

a pohléd’ na mne; v dno mé duše zpráhlé

v tom sjela rosa nebes, já vznes’ hlavu

a v světle viděl ne tesaře syna,

leč Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na zem,

chtěl chytit jsem jej – leč on zmizel rázem

a lidstvo naň vždy více zapomíná.