HYMNA LAZAROVA. (IV.)

Jak dlouho ještě na Edenu bránu

já tlouci budu svou mozolnou pěstí,

jak dlouho ve snách blaboliti „štěstí“!

a v probuzení síti smích a hanu?

Mé přemýšlení jedna chmurná řeka,

má duma mračno, v němž lká nářku struna,

jen sem tam Buddha blesk a Ježíš luna

a zase tma. – kdo myslí na člověka?

A myšlení je peníz malicherný,

dnes ač se leskne, přece málo platí,

a proroci a snílkové a svatí

jak já svou slzou rosí chléb svůj perný.

A myšlení, to jako na obzoře

hvězd padání, jež dojímá snad chvilku

a konejší dav blouznivců a snílků,

však nezapálí – padá tiše v moře.