HYMNA LAZAROVA. (V.)

Když člověku bůh děl: Zem dávám tobě!

za jeho zády ušklíbl se Satan,

ten hastroš, z cárů zla a nudy slátán,

juž věděl, jak to v příští bude době.

Když Kristus řek’: Ó kdož jste unaveni

své práce lopotou a vedrem leta!

ušklíb’ se Satan: Juž se knuta spletá

na chatry hřbet za její lenošení.

Co může říci více doba naše,

na chůdách ducha jež si vykračuje,

jež praví: Moje modla práce sluje,

já neznám boha ani satanáše!

Zem ke dnu provrtá a hvězdy blíže

jak motýlů rej před svůj tubus sláká;

však bude míti slzu pro žebráka,

jenž v potu, v prachu okovy své hryže?

Já pravím: Nebude, neb starý Satan,

s nímž svět zachází jako s šaškem dítě,

teď sluje sobectví a pýcha, v sítě

chyt’ každého a každého je katan.

A jako Moloch v klínu rozžhaveném,

tak pýcha se sobectvím, Moloch žhavý,

své vlastní děti požírá a tráví

a chudina jest hladu jeho plenem.