HYMNA LAZAROVA. (VI.)

Na modly své měl zlata člověk dosti,

a bratr jeho mohl hlady zmírat,

skráň Zeva musil zlatý vínek svírat,

a v perly skryty býti svatých kosti.

A hrdý chrám se musil pnouti k nebi,

jen žebrák aby spal pod jeho loubím,

vše vzato horám, slujím, moře hloubím.

Má bída boha slávou líp se šklebí.

To jmění mé a boha věřitelem

jsem od věků a právo své jen žádám,

a nevím sám, proč zápasím a strádám,

a pariou proč po světě jsem celém.

Míň model jen a více lásky lidské,

míň oltářů, víc lůžek pro mé údy!

neb myslit musil bych, že bůh je chudý,

a věčné ony chrámy gigantické.

A skvosty země a vše skvosty moře

že oponou jsou, za kterouž se tají,

by člověk snil jen, jaké to jest v ráji

a necítil zde jaký trud a hoře!