HYMNA LAZAROVA. (VII.)

Ó Smíření! Noema holubice,

kdy sletneš k zemi? proč tvé křídlo váhá?

Či děsí tebe bědná hruď má nahá?

mé kalné oči a mé bledé líce?

Nad mrtvol spousty sletlas ve pravěku,

kde nyní dlíš? – Snad dřímáš v klínu boha?

Kde otálíš? Já čekám leta mnohá,

a nikdo víc nemluví ke člověku.

Jsou prázné oltáře tak jako hroby.

Proč, holubice, bůh ti svázal křídla?

Vím, našich srdcí, našich duší zřídla

jsou kalna pro tě, je v nich rmutu zloby

A sliny výsměchu a žluče záští,

že žárliv bůh na tvoje bílé peří

tě pro ty, kteří modlí se a věří,

ukrývá pečlivě v svém hvězdném plášti.

Co pomůže můj pláč? – Na rajském stromu

ty sedíš, zde jsi prorokův sen pouze,

zde sup je hltavost a havran nouze,

ty soudí svět v děl rachotu a hromů.