HYMNA LAZAROVA. (VIII.)

Nač tedy lkám, nač spřádám svoji dumu?

nač býlí žluče v zdrané pěstím hrudi?

můj nářek sotva soucitu květ vzbudí,

a směšný teď jest prorok v středu rumů.

Co mohu dělat? Moh’ jsem dlouhou hlídkou

mdlý, zpráhlý, zničen přec juž pochopiti,

že v bezdno věků stesky mé se řítí,

můj nářek že mi novou zbraní břitkou.

Kdo není žebrák světa ve okruhu?

Zem celá s lunou žebračka je taky,

jak Lazar zvedá zaslzené zraky

ke slunci oděnému v světla duhu.

A slunce samo s všemi planetami,

jež známe, žebrák soustavy jest jiné,

a dále jde to, až kde v řase stinné

mlh bezdných neznán, nepochopen námi,

Ten trůní Věčný! A já tvrdím směle,

on rovně žebrák jest, neb lásky nezná,

a světů vír, sfér hudba přelíbezná

mu s čela dumy nezaplaší ztmělé,

sám dokud Lazara jak svoje dítě

on nepozvedne, který ve jásání

na žebřík, po němž dojde do hvězd plání,

si splete všecky Satanovy sítě!