HYMNA LAZAROVA. (X.)

Ta báseň kosmu, s tajným srdce tlukem

jíž naslouchám a před níž chvím se v děsu,

ta epopej, v niž všecko ústí v plesu,

ta nesmí skončit drsným nesouzvukem

před dílem boha, na něž slunce vlídný

svit rozlévá se strhanými mračny,

v hod tvorstva nesmím křičet: „Já jsem lačný!“

ve choral radosti: „Jen já jsem bídný!“

Já musím vstáti z potupy a prachu

jak obr skalný, jenž má patu v moři,

po těle jemuž hvězdy šperkem hoří

a jehož skráň prasvětlo koupá v nachu.

A čas ten přijde, rosa padne k zemi,

má duše vzplane veliká a čistá

se silou Herakla a láskou Krista,

a oděn budu celý liliemi!

Co bylo žlučí, medem svlaží rety,

mé pohanění bude aureolou,

jež snad mých útrap dlouhou pláň a holou

se rozletí, až vytrysknou z nich květy!

Já roven synům světla, dědic jejich,

vstříc půjdu nebi, svaté odpuštění

jak hlasatel můj padne v duchů pění

a nepočetných světů po peřejích

před sebou věčnost naplním cíl světa,

neb nemožno, by v tmu a zmatek děsný

se zřítil vesmír, duchů žalář těsný.

Ráj musí být mučírna tato kletá!

Vstát musím, fatum, stařenu tu slepou,

by mého světla jas šleh’ v důlky oční,

bych vesmíru řek’: Nyní teprv počni,

jsa očištěn, svou báji velkolepou!

Teď teprv nastane ti doba pravá,

jas, vzkvět, ruch, síla, dobra s krásou sňatek,

jichž prostředkem nad sporných živlů zmatek

plát bude věčná bratrství všech sláva!