Hymna Ludvíku II.

Noc roste veliká – ó, Pane, rci, kam spějem?

zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není

jak zvíře raněné se vleče světů rejem

a v koutech prostorů už číhá zatracení.

Proč vstal jsi veliký ty na prestolu králů

a tam, kde tyrani své všední dumy tkají,

proč křídlem mohutným jsi toužil k ideálu,

v žár srdcí závratný a nesmrtelna báji.

Jak lesklý fantóm jdeš v ty kraje nezbádané,

ó, hrozný gigante, a rudou stopou onou

má duše opilá se k tobě táhne, Pane,

a v snech tvých kamenných mé písně v bázni tonou.

A za námi řve svět a po břiše se smýká,

jak starých bájí drak se válí v bahnu sprahlém,

zášť chrlí z nozder svých v ty stopy mučedníka,

smích dutý ozývá se v hrdle jeho táhlém.

Ó, velký kolose, ó, nekonečný stíne,

kam chceme za tebou my lidé jednodenní?

z nás každý v úzkostech a ve kramářství hyne,

číš srdce našeho se slzami jen pění.

A z bojišť dalekých, kde lidstvo vykrvácí,

čpí krve potoky a táhnou širou zemí,

chrám Krásy ve prach se, v slz kalužiny kácí,

zem celá zakryta je smrti perutěmi.

Co činit může tu to srdce naše prázdné,

co píseň hněvivá, jež k bohu nedoletí?

V tom bahnu vypráhlém i naše noha vázne

a k nebi toužíce my klesnem’ ve prokletí.

Ó, velký přelude, plaň lidstvu marné ve sny,

buď kletbou tyranů a vojevůdců, králů,

ať vzrosteš v jejich snech jak přízrak náhlý, děsný

a hrozná vzpomínka těm, kteří hnijí v kalu.

Zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není,

jak zvíře raněné se vleče světů rejem –

ó, v koutech prostorů už číhá zatracení,

ó, marny tvoje sny, ó, Pane, v prázdno spějem!