Hymna Persefoně. (XII.)

A tiše, bez reptání skláníš hlavu

na ňadra svého vládce, dětinná,

jak poupě tonoucí ve dravém splavu,

jak zašlapaná záhy květina.

Nač třeba druhé půlky jabka nyní?

Mrak Erebu tě zahrnul a stíní,

nit žití v ráz ti Parka přetíná.